Fotoaparát vidí realitu. Přesně a dopodrobna zachytí vše, co je před objektivem. Přesto se výsledná fotografie občas liší od scény, kterou jste při fotografování na vlastní oči viděli. K vytvoření snímku podle vašich představ je třeba realitu zkrotit pomocí fotografických filtrů.

Kreativní filtry pro krajinářskou fotografii

Ačkoli se to nezdá, je lidské i zvířecí vnímání světa z pohledu fotografie nadmíru neobvyklé. Je totiž silně ovlivněno činností mozku. Navíc má naše oko poněkud omezenou schopnost zaměřit se na scénu jako celek. Obraz je tak zpracováván po malých částech, podobně jako mozaika.

Když se na svůj zrak chvíli zaměříte, zjistíte, že v jednom okamžiku dokážete vnímat detaily jen na opravdu malé ploše, dokud nepohlédnete jinam. Celý proces funguje nevědomky – oko neustále těká z místa na místo, přitom přeostřuje a změnou velikosti zřítelnice si přizpůsobuje clonu. Mozek potom z takto pořízených dílčích záběrů skládá obraz okolí, který je vlivem popsaného procesu optimalizován.

To je ale zásadní rozdíl oproti principu fotoaparátu! Ten snímá obraz jednorázově, plošně, ale především v jediné expozici platné pro celý snímek. Každou sebemenší odchylku fotografie od vzhledu scény přirozeného pro oko tak bezpečně rozpoznáte, o to spíše, je-li nějak rušivá.

Podobnému výsledku se dá předejít. K dispozici přitom máte hned několik možností. Můžete si scénu přisvětlit podobně, jako to dělají filmaři. Není-li to možné, můžete vyzkoušet autobracketing – jednoduchou funkci mnoha fotoaparátů, při které se v krátkém časovém sledu za sebou exponuje několik fotografií při proměnlivé hodnotě clony.

Vzniklou sérii ale poté budete muset ve fotoeditoru složit do jediného záběru. Je to proces zdlouhavý, nepřesný a ortodoxními fotografy opovrhovaný. Další cestou je naučit se používat filtry.

Princip filtru je jednoduchý – po upevnění před objektiv zadržuje vždy určitou část světelného spektra, zatímco zbytek propouští. Filtry se liší svou intenzitou, strukturou, tvarem či samotnou metodou procházejícího světla. Současná nabídka na trhu je opravdu bohatá, pro začínajícího amatéra ale pohříchu nepřehledná. Měli byste proto vědět, co vlastně očekáváte.

Sněžná slepota a temná zákoutí

Jste-li vlastníkem digitálního fotoaparátu, můžete bez obav pominout rozsáhlou skupinu efektových filtrů. Ty mají svůj smysl u kinofilmových aparátů, ale v digitální fotografii se jejich účinky dají zdařile napodobit v počítači. Odpadá tak nutnost manipulace se záběrem přímo v terénu. Změny provedené v počítači lze navíc vzít kdykoli zpět.

Království čajové lžičky Některé snímky vyžadují citlivý přístup. Pracujete-li s architekturou, počítejte i se ztmavením stěny budovy. Volte jemnější varianty a pomozte si polarizačním filtrem.

Vaší pozornosti by ale neměla uniknout zbývající skupina filtrů, která zůstává při práci se světlem stále nepostradatelná. Účinky přechodových, polarizačních a celošedých filtrů výrazně napravují nedostatky fotografie už při samotném snímání.

S dynamickým rozsahem se fotografové potýkají i u klasického filmu, ale současné digitální senzory jsou na tom s efektivním rozsahem expozic ještě o poznání hůře. Senzor má veliké problémy zaznamenat obrazové informace v místech, která jsou příliš přesvětlená, nebo se naopak utápějí ve tmě. V těchto oblastech vzniká plocha stejně zabarvených bodů, obvykle zcela bílých nebo černých, jimž se ve fotografické hantýrce říkal „přepal“.

Je to skvrna naprosto postrádající kresbu, která na snímku extrémně ruší. Bohužel neexistuje jediná funkční metoda, jak na poškozeném místě rekonstruovat původní obsah, a snímek tak opravit. Proto je nezbytné se tmavých a přesvětlených míst předem vyvarovat a ještě před pořízením snímku odhadnout, zda a za jakých podmínek bude účelné filtry použít.

Nejvyšší pravděpodobnost vzniku přepalů hrozí u snímků zachycujících otevřenou krajinu. V rozsáhlém exteriéru můžete se světlem pracovat pouze pasivně a v předem dané kompozici. Můžete tak nanejvýš čekat na ten pravý okamžik – na „dobré světlo“. To je už samo o sobě loterií, do níž významně promlouvá také vliv přírodních živlů a členitost terénu. Záleží i na slunci a zemské atmosféře s jejím proměnlivým zabarvením, propustností a jasem.

A právě atmosféra je velmi důležitá. Nebe se na fotografiích obvykle jeví výrazně jasnější než krajina pod ním. Výjimkou je polojasný den s mírnou oblačností a dobrými rozptylovými podmínkami, fotíte-li se sluncem za zády. Není-li jasná obloha autorským záměrem, dá se tento jev elegantně vyřešit.